Co se skutečně skrývá za feminismem

V tomto článku bych ráda otevřela téma zvané feminismus. Tentokrát se blíže podíváme nejen na hlavní myšlenky nebo definici toho, co všechno feminismus vlastně zahrnuje, ale také na jeho historii a současné působení ve společnosti. Někteří lidé se proti tomuto směru stále vymezují. Je však dost možné, že k danému tématu pouze nemají dostatek informací, nebo se domnívají, že se jich problematiky s ním spojené netýkají, a proto zastávají vůči feminismu negativní postoj. 

 

 

Feminismus [z lat. femina = žena] je nejčastěji popisován jako lidskoprávní hnutí, které usiluje o rovnost (společenskou, politickou i ekonomickou) mezi gendery.

 

 

Historie

 

Vznik a rozvoj feminismu se dělí do tří vln. Přestože k první významné emancipaci žen došlo už během Velké francouzské revoluce, feminismus se takový, jaký jej známe dnes, začal vyvíjet až v 19. století. V té době ženy bojovaly především za získání volebního práva a Nový Zéland se roku 1893 stal první zemí, kde ženy toto právo získaly. Postupně se také kladl důraz na to, aby byly ženy spravedlivě finančně odměňovány za svou práci, a mohly tak žít ekonomicky nezávislý život. S tím se pojilo rovněž právo vlastnit majetek. Celá první vlna feminismu se nesla v duchu zavedení základních práv a svobod žen do legislativy. 

 

Po druhé světové válce se ženy začaly aktivně angažovat v politickém životě i na vyšších pracovních postech. Vzdělání jim již bylo mnohem přístupnější než dřív, a tak začala vznikat hnutí, jejichž cílem bylo bojovat s nerovností mužů a žen ve společnosti. Druhá vlna feminismu zahrnovala i změnu přístupu k domácímu násilí a znásilnění. Vznikaly první azylové domy, kde mohly týrané ženy nalézt útočiště. Volání po všeobecné rovnosti se týkalo i reprodukčních práv a manželství celkově. 

 

Třetí vlna feminismu, která trvá dodnes, již poukazuje na rozdílné problémy a postavení žen na základě jejich rasy, etnicity, sexuální orientace, genderové identity nebo handicapu. Mnohem více se soustředí na sexuální obtěžování, které zahrnuje například „catcalling”, nebo na boření stereotypních rolí žen a mužů ve společnosti. Dnešní feminismus proto také bojuje proti toxické maskulinitě a snaží se vytvářet lepší podmínky nejen pro ženy, ale i pro muže. Dalšími důležitými tématy, kterými se feminismus v současné době zabývá, jsou například interrupce nebo gender pay gap - rozdílné platové ohodnocení mužů a žen za stejnou práci.

 

 

 

Jak nám feminismus pomáhá dnes

 

Díky feminismu se v současnosti otevírají diskuze na různá témata, kterým v dřívějších dobách nebylo věnováno tolik pozornosti. Částečně se například změnil pohled společnosti na ženské tělo. Dochází tak k mnohem lepší edukaci ohledně menstruace, ochlupení nebo jakýchkoli fyzických nedokonalostí

obecně. Feminismus se totiž zasazuje i o to, aby ženy (, ale i muži) nebyly nadále tlačeny k nedosažitelným ideálům krásy, a naopak je povzbuzuje v tom, aby přijaly své tělo takové, jaké je.

 

Dále feminismus bojuje za to, aby ženy mohly svobodně rozhodovat o svém těle. Tato problematika se týká především interrupcí, které byly nedávno v sousedním Polsku plošně zakázány. Zákaz se týkal i případů, kdy byla žena znásilněná nebo měla vážně poškozený plod. Reakcí na tento zákaz byla velká vlna odporu, která se vzedmula nejen v Polsku. Lidé vyšli protestovat do ulic, aby vyjádřili svůj nesouhlas a podporu pro polské ženy. Přestože se mnohým z nás možnost podstoupit interrupci může jevit jako samozřejmost, v jiných zemích tomu tak vůbec nemusí být. Každý člověk by ale měl mít právo svobodně rozhodovat o svém těle. Z toho důvodu je potřeba tuto problematiku neignorovat a věnovat jí  pozornost.

 

Stereotypní role mužů a žen jsou v současné společnosti již také pasé. Neexistuje nic jako čistě ženská, nebo mužská práce. Každý člověk je unikátní a má jiné zájmy. Proč bychom měli například ženu nutit, aby se naučila pořádně vařit, když ji to vůbec nebaví? Je to stejné, jako kdybychom mužům řekli, že

být kadeřníkem není „dostatečně mužská práce“. Samozřejmě je naprosto v pořádku, pokud některým ženám více vyhovují „ženské práce“. Vždy je však velmi důležitá vzájemná domluva, například v domácnosti, a stejně tak i respektování volby profese, kterou se daná osoba rozhodne vykonávat.

 

Feministické hnutí se věnuje i závažnějším tématům, jako je sexuální násilí na ženách. Cílem feminismu je tomuto násilí předcházet a vytvořit bezpečnější prostředí pro oběti zneužití a znásilnění. Bohužel pořád žijeme v době,

kdy se mnoho obětí bojí o svých zkušenostech se znásilněním promluvit. Jedním z důvodů je „victimblaming”. Tento termín označuje jednání, kdy je ze znásilnění obviňována sama oběť. Pozornost se pak nesoustředí na násilníka, který čin spáchal, nýbrž na hledání argumentů, proč si za zneužití a znásilnění může oběť sama. Pokud budeme znásilnění bagatelizovat a vinu házet na oběti, nikdy se situace nezlepší.Namísto obviňování bychom měli všem obětem naslouchat a vyjádřit co největší podporu. Soudit bychom měli především člověka, který dokázal někomu takovým způsobem ublížit. Ze současných statistik o znásilnění zcela jasně vyplývá, že je stále více než potřeba edukovat o tom, že sex bez souhlasu je znásilnění a nedá se nijak omluvit. 

 

Velmi rozšířené je i sexuální obtěžování v různých podobách. Ať už jde o pokřikování na ulici nebo nevyžádaný fyzický kontakt, je zapotřebí, abychom takové chování netolerovali. Ženy se chtějí na ulici, v práci i kdekoli jinde cítit bezpečně. Napomoci tomu můžeme jedině tím, že budeme na toto téma vést diskuze a vysvětlovat ostatním, proč je to špatně. Někomu může přijít zvláštní, že žena neocení „kompliment“ od úplně cizího člověka. Pravdou však je, že se s touto formou obtěžování setkávají dívky mnohdy už v dost útlém věku a tyto zážitky pro ně do budoucna mohou být velmi traumatizující. Já sama jsem se s „catcallingem” poprvé setkala ve čtrnácti letech. Tenkrát na mě pokřikovali dělníci ze stavby, která byla naproti našemu domu. Měla jsem na sobě obyčejné kraťasy s tričkem a šla jsem zrovna se psem na zahradu. Pamatuju si, že jsem tehdy byla sama doma a nevěděla jsem, co dělat. Přestože se mi tohle stalo před několika lety, stále zažívám úzkost, kdykoli procházím okolo nějaké stavby.

Na toto téma často slýcháváme argumenty typu: „neměla se tak „vyzývavě“ obléct/nalíčit, je to přeci její vina.“. Oblečení ale nikdy není omluvou pro jakoukoli formu obtěžování. Přestože to pořád někteří lidé nedokáží pochopit, se sexuálním obtěžováním se setkávají téměř všechny dívky (z nedávného průzkumu vyplývá, že se se sexuálním obtěžováním setkalo ve Spojeném království více než 97% žen). Mýtus týkající se oblečení byl již dávno vyvrácen. V Bruselu byla dokonce uspořádána výstava s názvem: Co jste měla ten den na sobě? Autoři vycházeli z reálných příběhů a zrekonstruovali oblečení skutečných obětí znásilnění. Drtivá většina oblečení nebyla nijak vyzývavá, šlo o běžně nošené kousky oblečení (džíny, tepláky, uniforma, pyžamo…).

Pokud stále nerozumíte tomu, proč se tolik dívek a žen bojí mužů, zeptejte se na jejich zkušenosti a naslouchejte. Tyhle příběhy bohužel nejsou vymyšlené a nic se nezmění, pokud budeme sexuální obtěžování a násilí bagatelizovat. Ženy ví, že všichni muži nejsou násilníci. Jsou ale od narození poučovány o tom, jak by se měly „chránit“, nosit u sebe pepřový sprej, nechodit samy v noci, neoblékat se „příliš vyzývavě“, zajít si na kurz sebeobrany… Nikoho ale zatím nenapadlo, že by se o tomto tématu mělo mluvit zejména s muži. Vysvětlit jim, jaké chování v pořádku je, jaké není, a že NE znamená NE.

 

Všechny výše zmíněné druhy obtěžování, nebo dokonce zneužití se netýkají pouze žen, ale i mužů. Ano, i muž může být znásilněn a ne, není ostuda jít to nahlásit. Je důležité, aby se i muži cítili bezpečně a mohli o svých zkušenostech mluvit. 

 

O tomto tématu se můžete dozvědět více v nadcházejícím článku, který bude zaměřený na postoj feminismu k mužům. 

 

Autorka: Anna Krausová

Korektura: Kamila Bocková