Depersonalizace a derealizace jsou psychologické stavy, které se vyznačují pocitem odcizení či oddělení od vlastního těla, reality nebo okolí.
S těmito stavy má v jisté míře zkušenost velká část populace, jelikož se mohou přechodně objevit při stresu, únavě a fyzické zátěži v různých etapách života. Ve velkém množství případů se ale objevují jako symptomy různých duševních onemocnění, například PTSD, depresivní poruchy, panické poruchy, schizofrenie aj. Pokud se objevují opakovaně a epizodicky se vrací, mohou být příznakem disociační poruchy zvané depersonalizační a derealizační syndrom.
Co je to depersonalizace?
Depersonalizace neboli odosobnění je stav, během kterého člověk vnímá své tělo, emoce nebo myšlenky jako cizí, oddělené, nereálné nebo velmi vzdálené realitě. Osoba s depersonalizací může mít například pocit, že tělo, které vidí v zrcadle, nepatří jí, ale někomu jinému, připadá jí, že je mimo své tělo (s tímto stavem se velmi často setkávají oběti sexuálního násilí), může pociťovat odtržení od reality, nebo dokonce pochybovat o reálnosti své existence, přičemž svou neskutečnost pociťuje jak psychicky, tak fyzicky.
Je důležité zmínit, že člověk při depersonalizaci obvykle nemá halucinace, o svém stavu si je vědom a považuje ho za nepříjemný.
Co je to derealizace?
Derealizace se depersonalizaci velmi podobá, ale týká se změny vnějšího okolí jedince. Dotyčná osoba má pocit, jako by ji od reality oddělovala mlha nebo neviditelná zeď, připadá si jako ve snu a může se jí například zdát, že předměty v okolí vypadají podivně, jsou zdeformované, ploché, ponuré nebo jako nakreslené na papíře. Typickým projevem je odcizení, kdy člověk ztrácí vztah k dosud známým místům a lidem. Bývají narušeny emoce, vzpomínky a reakce na okolní podněty jsou snížené. Derealizaci často doprovází pocity tzv. „znovuzažití” - pocity, jako kdyby se daná situace už v minulosti stala.
Jak tyto stavy vznikají?
Jelikož spolu oba stavy velmi úzce souvisí, často se prolínají. Pokud se nejedná o symptomy doprovázející jinou duševní poruchu, bývá spouštěčem ve velkém množství případů nebezpečná či traumatická událost. Člověk se v takových situacích mnohdy potýká s pocity, které jsou pro něho velmi těžce zpracovatelné, a tyto stavy slouží jako obranné mechanismy. Dalšími spouštěči mohou být drogy nebo velké množství alkoholu.
Nebezpečí těchto stavů spočívá v jejich intenzitě a délce, protože zejména u depersonalizace občas trvá, než člověk začne pociťovat nějaké emoce. Může se tedy snadno stát, že se začne chovat sebedestruktivně za účelem opět „cítit” propojení se svým tělem.
Léčba
Tím, že se samozřejmě nejedná o běžné stavy, je nutné s nimi něco dělat, zvlášť pokud trvají nebo se opakují. V případě, že se vyskytují v souvislosti s jinými poruchami, pak platí, že při správné léčbě primárního onemocnění tyto stavy většinou odezní. Pokud se objevují samostatně v podobě depersonalizačního a derealizačního syndromu, bývá prognóza nejistá a obvykle se k léčbě používají antidepresiva.
Co pro sebe můžete v těchto případech dělat?
V první řadě je velmi důležité uvědomit si, s čím se zrovna potýkáte, protože jedině tak se budete moci posunout dál. Dalším krokem je uvědomění si svých pocitů. Tím, že si je uvědomíte, budete schopni lépe ovládat návaly emocí, které jsou s těmito stavy spojené, a zdravě se s nimi vypořádat. Až budete zcela připraveni, emoce přijdou samy. A to nejdůležitější? Buďte sami k sobě trpěliví a hodní, protože to je to hlavní, co potřebujete.
